Naděje 3

3. února 2015 v 15:24 | Fai |  Povídky

Kapitola 3.: Uzumaki Naruto

Snažím se přijít na to, co tady dělám, ale marně. Nic z mých úvah nedává smysl. Vidím část jediné řeky, která tu je, když půjdu podél ní, snad dorazím na místo, kde jsem začal. Je to krásný pocit chodit po vodě, aniž by se noha namočila. Vzpomínám, že jsme takto soutěžili, kdo jako jediný zůstane na suchu. Většinou jsem prohrál neboť moje sestra byla jedna z nejlepších z našich vrstevníků. Pokaždé mě porazila, i když to byla holka. Jak jsem tak bloumal ve vzpomínkách došel sem k místo, které vypadalo jakoby po výbuchu, asi jsem našel, co jsem hledal. Minuty tápu po tom zpustošeném místě a ani jedna stopa "K čertu s tím!". Vztekle mrštím kamenem do protějšího stromu, "Áaaghh…". Podivný zvuk se ozval z místa, kam předtím letěla moje rána, vidím jak čísi postava padá k zemi. Když k ní doběhnu vidím, že je to blonďatý chlapec, zhruba o něco málo mladší než jsem teď já, teda když pominu údajných 200 let. Jeho tváře zalil pramínek krve, který mu stékal z čela, co se dá dělat, pomyslím si. S námahou ho zvedám, ne že by byl těžký, spíše je moje tělo ještě ztuhlé. Po pár krocích spolu padáme k zemi "Doháje, nemám žádnou sílu!" kleju z vysoka. Ze zadní kapsy vytahuji poslední obvaz, který mu přikládám na rudé čelo. Už nemám sílu, padám hlavou do trávy. Někdo volá, mám pocit, že volá mě, otevírám oči a předemnou se na sto honů usmívá ten blonďatý chlapec. "Páni člověče, co to bylo za ránu? Pamatuju si jen takový všůůů a pak mám černo.", podává to takový způsobem, že i já se musím smát. "Jen jsem hodil kámen, nic víc." odvětím. "Cos tam vůbec dělal?", chlapec se chvilku odmlčí a opět zpustí: "Plnil jsem tajný úkol!", "Jaký? Špehovat cizí lidi?", podívá se na mě a začne se smát, vůbec tomu klukovi nerozumím. "Mimochodem, jsem Naruto, Uzumaki Naruto a ty?", Tatsuya Shin." Z divného pocitu jsem věděl, že tomu hochovi můžu důvěřovat, nevím jak, ale věděl jsem to. "Hele Naruto, nevíš o místě, kde by se dalo přečkat? Jsem tak trochu promrzlý a nevím kam jít." Viděl jsem, jak se snaží přemýšlet, dupal a házel s sebou, plácnu rukama o sebe: "No to je jasný, můžeš být u mě!", nevěřícně jsem se na něco díval, cizí osobu jen tak pustí k sobě? Moje naděje ohledně důvěry klesali každou vteřinou s ním. "Jsi laskav, ale vůbec mě neznáš…" "Nech toho a pojď!" Vytáhl mě na nohy a jeho klony, které se tam v mžiku zjevili mě táhli k jeho domu. Když jsme dorazili, no můžu říci, že větší bordel jste snad neviděli, "Nemáš hlad? Mám tu prvotřídní rámen!" Sice jsem umíral hlady, ale raději jsem vynechal jeho stravování s odpovědí: "Ne díky." Naruto nebyl moc chytrý, v životě bych nenechal neznámou osobu, abych se otáčel k neznámé osobě zády, ale co se dá dělat, jednu tu noc tu přečkám.

Každou chvíli mám ten samý sen, běžím tou chodbou a něčí hlas na mě volá "Uteč, uteč, než tě najde.", nepoznávám ten hlas, ale vím, že se kvůli tomu snu každou chvíli budím. Nemohu spát, možná kvůli hladu, nebo se prostě bojím opět usnout. Raději si něco dám, když otevírám spíž, která je kupodivu chladná (info. autora - myslí tím ledničku :D), je tam jen rámen, a až vzadu pár pořádného jídla. Neptám se ho, nebudu ho přeci budit. Netuším, jak se tady vaří, tak používám svoje jutsu ohně, který umí udržet tvar, takže tu věc, kterou vy nazýváte pánví jen přidržuji nad tím. Během chvíle je jídlo hotové, slyším jak se Naruto probouzí: "Prý ráno, uáááh.", "Tobě taky dobré ráno, snad nevadí, že jsem něco vzal z tvé spíže.", z jeho pohledu soudím, že je spíše rád. "Uááh, co tvoje oblečení, kdes to vzal?, prstem ukazuje můj oděv, který jaksi nezapadá do této doby. "To je můj, no oblečení prostě, na nic se už neptej a koukej jíst", "Hehe, vypadáš jako bandita spíše." začal se řehtat na celé kolo.
 

Naděje 2

2. února 2015 v 21:46 | Fai |  Povídky
Tak tu máte 2 díl., který je takovým hopem, abych nemusela zbytečně rozepisovat přiliš mnoh oinformací ohledně toho, co se vlastně děje :D A myslím, že pár postav vám napoví, kde se děj odehrává :)

Kapitola 2.: Pravda

Sluneční svit, který prosvituje skrze okno mě probouzí. Snažím se zvednout, ale nejde to, jako by se z mých svalů stalo cosi nepoužitelného, zklamaně pokládám hlavu do polštáře. Projíždím letmo místnost, nevypadá jako vězení, na to by tu bylo až příliš prostoru a moc čisto. "Tak, kde to vlastně jsem?". Někdo vchází do místnosti, nevypadá jako nepřítel, nepřítel by se na vás takhle mile neusmíval, ledaže by vám vrážel kudlu do zad. Má milý hlas, kterému absolutně nerozumím, z mého pohledu si musí myslet, že jsem asi idiot. Odbíhá do místnosti, kde byla předtím, a když se vrací, tak ne sama. Zvuky z jejich hlasů se mi míchají, utichnou v momentě, když promluvím já. Chci se smát, když vidím jak se jim na čele rojí vrásky. Ta dívka, co tu byla jako první odbíhá a vrací se se starým, vousatým mužem, který kdyby mohl tak zkolabuje na místě. Otočí se ke mně a snaží se ke mně promluvit, rozumím … Než mu stačím odpovědět, někdo z opačné strany pokoje provádí jutsu. Cítím zvláštní pocit v hrdle, chytám za se hrdlo a svíjím se v bolesti, po chvilce je bolest pryč. K posteli přistupuje žena, a když promluví, rozumím. Přikyvuji hlavou na znamení. Pokládá mi otázku, co tu dělám? "Kdybych to věděl, nebyl bych tady" odsekávám. Z jejího pohledu jde chlad, předhazuje mi kus hadru, kterým kdysi byl můj oděv. Ukazuje na znak, který je tam vyšitý, "Kdo jsi?". Ticho, které je místnosti je k nezaplacení, po delší odmlce jí odpovídám "Jsem jest ten, komu dříve patřil tento oděv, jsem poslední člen tohoto rodu." Kdyby mohla snad i mě praští. Nabručeně odchází a ostatní jdou s ní, jediný kdo zůstává je ta usměvavá dívka s dlouhými hnědými vlasy, s vykulenýma očima, které mě sledují, jako by chtěli znát každý detail z mojí strany.
Toho dne, mě připoutali a vozík a odváželi dlouhými tunely k obrovským masivním dveřím. Když je otevřeli, stála tam ta nabručená baba. Sedla si za stůl a její černovlasá společnice ji podávala ošuntělou knihu. Listovala zběsile knihou dokud nenarazila na znak mého klanu. Odfrkla si a předhodila mi tu knihu přímo k obličeji, "Vidíš? Tenhle rod je už 200 let zaniklej, takže koukej vyklopit, kdo doopravdy jsi!". "Nemám důvod, proč vám lhát, jsem syn svého otce, poslední člen rodu, který byl napaden Yashimarovým vojskem, kdo jsem vím, ale co tu dělám to netuším. Pamatuji si jen pád v propasti a světlo, které mě zachytilo a pohltilo sem." Dívala se mě jako na divou zvěř, která čeká na chycení do své pasti. "Jestli jsi opravdu ten, kdo říkáš že jsi, tak ti snad nebude vadit takový malý test". Její společnice mě popadla dlaněmi za hlavu, cítil sem jak se mi ryje do paměti. Viděla věci, který mi teď běžely hlavou. Válka… válka, která mi vzala mého otce i matku, proč si na to vzpomínám? Nechci! Běžím tou chodbou, znova a znova, padám do propasti, místo přízraku tam je černí stín, který tam předtím nebyl, ležím v lese, někdo křičí. Už poznávám, co ta osoba říká, ale stále ji nevidím. Křičím, vyčerpáním odpadám na vozíku. "Má pravdu, říká pravdu." "To není možné Shizune. To přeci není možné." "Heleďte nevím, co tady dělám, ale svou odpověď máte, tak mě už kurva pusťte!" "Odveďte ho zpět na pokoj, hlídejte ho, nesmí se hnout z pokoje". Pocítil sem ránu za týlem, ale když jsem už přišel zase k sobě, byl sem opět v té místnosti, ale tentokrát bez okna.

Jako by mě, holé zdi dokázali zastavit, v nohou už mám trochu síly, přistupuju k místu, kde předtím bylo okno. Díky znamení, které vytvářím se objevuje cesta ven, někdo otevírá dveře, z dáli už jen slyším: "Vyhlaste poplach! Uvědomte Tsunade-sama!".

Naděje 1

2. února 2015 v 21:00 | Fai |  Povídky
Začínám s novou povídkou, která se bude odehrávat.. no nechce se překvapit ;D Snad se vám bude líbit, pochopitelně za rady a hodnocení budu ráda. + Mám možnost tuhle povídka hodit i jako audio verzi, pokud bude chtít mohu to tak udělat.

Kapitola 1.: Přemístění

V dlouhém běhu ji chytá za ruku, běží spolu ruku v ruce, dokud nenajdou klid…

Sundávám pochodeň z protější zdi, pomocí jutsu zapaluju konec pochodně. Tmavou chodbu zalévá světlo, které držím v rukou. Naposledy se ohlédnu a běžím přímo do nitra temnoty. Jen tam je ticho, které by se dalo krájet, daleko… daleko od všeho toho křiku tam venku.
V uších mi zní křik, který doléhá z pekla tam venku. Utíkám? Možná ano, ale před čím vlastně? To ani já sám netuším. Jedna myšlenka střídá tu druhou a ta zas třetí., kde se vlastně zastavit mám? Možná odpověď přišla dříve než bych chtěl. Padám do hlubin propasti, z dálky už jen vidím malý dohasínající plamen, který zůstal na okraji pasti. "Jsem tu sám a taky sám zemřu", pomyslím si. Oční víčka jsou těžká, tak je sklápím a nakonec se vzdávám i své naděje.
Slyším jen letmo šum, který se kolem mě stáčí, z posledních sil otevírám oči. Přede mnou stojí mlhavá postava, která ukazuje kamsi do dály. Otáčím hlavu k místu kam směřuje jeho dlaň. Vidím světlo, "To má být můj konec?" probleskne mi hlavou. Světlo se zvětšuje a já mohu cítit teplo, které proudí chladnou chodbou. Světlo je příliš ostré, tak sklápím zrak. Cítím, jakoby mě to světlo pohltilo, bojím se podívat, zda vůbec mohu. Sbírám odvahu, ale to co jsem viděl, bylo nemožné.
Jsem uprostřed lesa, nevím ani kde, hlavně ani jak? Jak jsem se sem dostal? A co měl být ten tajemný přízrak blížící se v času v mé smrti? Má tohle být snad ráj? Možné by to bylo, kdybych necítil palčivou bolest na hrudi. Snažím se otočit na stranu, kde předtím byla propast, nic tu není. Vidím jen tok vody nedalekého břehu. Do plic nasávám čistý vzduch, který v mých plicích neskutečně pálí. Ležím tam chvilku, ale přijde m i to jako věčnost, únava a bolest z mého zranění mě přemáhá. Slyším výkřik dívčího hlasu, který doléhá do mých uší… je tak uklidňující… Poslední, co si pamatuji, jsou slova, kterým nerozumím.
 




Golden Time

24. října 2014 v 18:08 | Fai
Jaké by to asi bylo začít studovat na vysoké škole a potkat tam vaši "dívku", která vás začne mlátit kytkami? A vlastně jediný důvod, proč jste nastoupili na tuto školu je ten, aby jste se ji vyhli. Během toho se na scéně zjevuje Tada Banri, který podlehne šarmu "Stalkerky" a tím mu začíná v životě pěkný kolotoč zmatků. Bohužel Banri má problémy sám se sebou. Kdo je vlastně skutečný Tada Banri? Vrátí se někdy zpět k nám a nebo ho nové Já už nikdy nepustí mezi živé? A jaký to bude mít dopad na dívku, kterou miloval z předešlého Já? Vrátí se k ní, nebo nechá vše minulostí a bude mít jinou?
(Fai)
Jinak se toto anime dá stáhnout na ulozto.cz
Mé Hodnocení 7/10



Akame Ga Kill amv

13. října 2014 v 19:51 | Fai |  Nezařazená videa
Kdo neviděl tohle anime dělá chybu! Zatím je přeložených jen 15 dílů, které můžete stáhnout na ulozto.cz
Nebo online - Shirai.cz (nutná registrace bez poplatků), ale tam je online jen asi 13 dílů.

SDN info

12. října 2014 v 16:19 | Fai |  SDN48 Info

SDN48 byla dívčí idolová skupina. Vznikla v roce 2009 jako sesterská skupina AKB48 a byla zaměřena na dospělé publikum - to platí jak pro členy (20 let a víc), tak pro diváky. SDN je zkratkou pro sobotní noc (SaturDay Night). Skupina vystupovala pravidelně každou sobotu v 10 večer v divadle AKB48 v Akihabaře. Všechny členky k 31. 3. 2012 graduovaly a skupina tak zanikla.
Zdroj: Akihabara.cz

Yume no Kawa cz

1. října 2014 v 17:16 | Fai |  AKB48 Videa
Potřebuji pomoc, překlady mi většinou nedělaj problém, ale překlad písní je katastrofa, protože co si budeme nalhávat zaposlouchat se anglického textu je někdy sám o sobě kámen úrazu. Tak se chci zeptat, zda se vám text takto líbí, protože je to písnička když Atcchan (Atsuko Maeda) skončila v AKB, a proto jsem si chtěla udělat CZ překlad s videem přímo záznam z koncertu, který byl pro ni poslendím ve formaci AKB48. Veškeré nápady pište prosím do komentářů, protože ono je fakt těžké přeložit píseň než třeba anime či doramu, jen je to časové kratší no :D

Zatím hrubý překlad:

Kde to jsem?
Hledám hvězdy na noční obloze
Někde na své cestě
Jsem se ztratila

Neboj se ničeho
I když jsme od sebe odděleny
Vždycky
Vždycky
Vždycky to půjde
Být po tvém boku

Loď, která přeplula
Řeku snů
Tiše dosáhne pobřeží
Ještě před úsvitem
Prvně vykročím po Zemi
Po svých nohách půjdu

Zkus naslouchat
Možná uslyšíš šumění větru
Bez ohledu na to, jak těžké to bude
Vždy bude někdo, kdo na tebe bude dávat pozor

V husté mlze
Osvětlené světlem lucerny
Jistě
Jistě
Po noci
Je místo, po kterém toužíš

Po řece snů
Malá loď
Pomalu mizí
Díváš se s obavou
Po noci
Je místo, po kterém toužíš
Kdes vzala všechnu tu odvahu?

Rozloučili jsme se
Do doby, než se znova setkáme
Setřeme osamělé slzy
A pošleme je pryč

Loď, která přeplula
Řeku snů
Tiše dosáhne pobřeží
Ještě před úsvitem
Z mých prvních kroků
Půjdu po svých nohách dál

Řeka snů
Od minulosti do této chvíle
Od této chvíle po budoucnost
Bude téct
Každému, kdo popluje
Ve své vlastní lodi naděje

Až splním si svůj sen

Přijdu si pro tebe


Kam dál