Listopad 2013

Immitis 3 (dnes posle :D)

12. listopadu 2013 v 21:25 | Fai |  Kresby

Immitis 2

12. listopadu 2013 v 21:22 | Fai |  Kresby

Immitis 1

12. listopadu 2013 v 21:17 | Fai |  Kresby

Školní práce z PC :D

12. listopadu 2013 v 21:05 | Fai |  Kresby

Destiny 1

12. listopadu 2013 v 21:02 | Fai |  Povídky
Tento příběh není o mně, ani o nikom koho bych mohl znát. Je to příběh o chlapci, který v životě chtěl něčeho dokázat, ale jeho daný osud rozhodl jinak. Každý den se rodí a umírají stovky lidí a nikdo si nevybere kdy a jak, ale on sám nechtěl takto žít. Být někým jiným, řídit svůj osud a žít svůj život tak jak by chtěl on sám. Narodil se ve válce dvou světů, tyto země byli jako oheň a led a on? On byl ten, kterého všichni nenáviděli. Často se ptal proč on? Proč právě teď? A jaký důvod má právě jeho existence , má ještě vůbec důvod proč bojovat? Má se vzdát a prohrát? Toto má být jeho osudem? HANBA? Ne! Jeho osudem bylo dáno něco jiného, něco o čem ani on sám nikdy nemohl snít, něco co je nad lidské chápání a pro nás pro obyčejné smrtelníky zcela nepochopitelné… My nikdy nepochopíme, proč mu to osud určil a z jakého důvodu, na to musel přijít pouze on sám.

Víte jaké to je nikam nikdy nezapadat? Být jiný než-li jsou ostatní? To Ryu moc dobře znal a věděl, že není jako ostatní děti. Nikdy s nikým nemluvil, nikdy neměl žádné přátelé a všichni na něho koukali jako na odpad. Ale proč? Proč nikdy nemohl být aspoň jednou v životě šťastný? Nebo mít nějaké kamarády? Hrál v tom roli námi zmínění osud? Možné to je, ale jen díky tomu máme další otázky.
Ryu nikdy nechápal proč je jiný, čím by to mohlo být. Ale ta neustálá samota ho měnila den po dni, měsíc po měsíci, rok po roku a stále sám. Své rodiče nikdy nepoznal, místní vesničané ho našli ve vyhořelé vesnici, pod sutinami domu, ale nikdo na něho ani nešáhl. Až jedna stará paní se smilovala a darovala hochovi přístřešek. Při pohledu na něj se sama ptala: "Proč někdo tak nevinný, už má takový daný osud?" I přes řeči a připomínky jiných vesničanů Ryua přijala za svého. Připomínal ji jejího syna, který podle pověr zahynul jako ostatní mladí muži ve válce. A sice, i když tato laskavá paní Ryua přijala za svého syna, netrvalo dlouho a i ji tok času dohnal. Poslední hodiny svého života strávila tím, že odešla do hor, nechtěla aby Ryu ještě tak mladý věděl co znamená smrt. Zemřela pár dní po té,
co vesnici opustila, on sám onehdy nevěděl co "odchod" na lepší místo znamená. Nechápal proč ho nevzala sebou na to "lepší" místo. Vždyť se spolu měli dobře a tak zůstal opět sám. Bez rodiny, bez přátel, bez nikoho, jenom on sám a tak mlád. Kam by měl jít? A proč ho všichni tak nenávidí? Vždyť on nikdy nikomu nic neudělal a přesto byl pro ně jako odpad. Bez soucitu a úcty. Rozhodl se, odejde navždy, proč být někde kde není a nikdy nebude vítán? Rozhodl se: Odejde, odejde navždy a už nikdy nebude mít nic společné s těmito lidmi, s touto vesnicí, už nikdy víc! Zbylo mu jen to, co mu Stará paní dala, nebylo toho sice mnoho, ale i tak byl nesmírně vděčný. Děkoval bohu, že ho přijala, že mu dala domov, že mu dala šanci žít. Naposledy se ohlédl na vesnici, ne kvůli lidem, ale kvůli vzpomínce na onu Starou paní, která ho naučila, proč by měl bojovat! Otočil se zády k vesnici a vykročil vstříc novému životu a danému osudu…


Nejde mi o povídku ale o zamyšlení nad těmito slovy, stěžujete si, že nemáte nejnovější "blbosti" …ano musím to tak nazvat. Zamyslete se sami nad sebou pláčete pro kraviny, ale jsou tu lidé, co v životě nedostali šanci, a nikdy ani mít nemusí, ale přesto jsou rádi i za to málo…