Duben 2014

Ledové Království - Let It Go ú Najednou

16. dubna 2014 v 19:46 | Fai |  Nezařazená videa
Nádherný MultiLanguage + zvlášť CZ



Úvaha - Moje třída před zrcadlem

9. dubna 2014 v 6:12 | Fai |  Kec

Naše třída před zrcadlem

Zamysleme se nad tím, jaké by to bylo, kdyby se před naší třídou postavilo zrcadlo. Kdo by viděl sebe sama v té lepším perspektivě? A kdo by byl sám sebou překvapený? Zrcadlo, které by odráželo naše skutečné alter ego by jistě překvapilo každého z naší třídy, i kdyby si to část z nás nikdy nepřipustila, že by někdo takový, jako je na té druhé straně měl něco doopravdy společného s námi.
Proč nás učitelé vnímají jako třídu a ne jako jednotlivce, když se jedná třeba o tresty? Protože jednotlivec nevytváří třídu, ale skupina už ano. V naší třídě jsou tací jednotlivci, kteří neustále vytváří konflikty nebo problémy, ale nikdo by je z ničeho nepodezíral, protože pro okolí vypadají nevině a laskavě, i když ve svém jádru sebe sama mohou být hodní, tak i zároveň mohou být ovlivňováni společností, ve které se vyskytují, a právě ta společnost je mění, mění je v to, jak se chovají a co dělají. Proč bychom nemohli vzájemně spolupracovat a tím i vytvářet radostné vzpomínky? Protože nejsme kolektiv? Nedokážeme se nad ničím společně dohodnout a každý se spoléhá sám na sebe. Když se zamyslíme nad pomluvami a urážkami, tak se nemůžeme divit, že nikdo s naší třídou nechce nic mít.

Kde je pravda? A můžeme vůbec dostat skutečnou pravdu? Myslím, že ano, ale to by se každý musel zamyslet nad svým chováním a jednáním. A co více, uvědomit si, že jsme třída, skupina a jeden kolektiv a hlavně musíme držet při sobě a vzájemně akceptovat to jací opravdu jsme.

Zpracováno pro domácí práci za váhu 0.25 (očekávám v tom chyby, protože to jakým chybám třeba slova ve stejném kořenu ve stejné větě), takže je to jen zkouška.

Pouto 2

5. dubna 2014 v 20:22 | Fai |  Povídky
"Hej seš v pohodě?" zeptal sem ho hoch, kterého Petr ještě neznal. Petr mlčky přikývl a dál se díval na louku, ve které vedla kolej, která ho každým metrem vzdalovala od jeho nejmilejších. "Jsem Radim." usmál se a přátelsky podal Petrovi ruku, měl pevný stisk a docela humorný tón hlasu, ale až na ten hlas vypadal docela vyspěle, pevná ramena, svalnaté ruce , možná proto Petr na chvilku ztratil cit v ruce, ale jinak Radim, nebo jak časem dostal přezdívku Ráďa byl celkem přátelský klučina, který byl pro každou srandu, no někdy to i přeháněl, ale nikdo mu to nemohl mít za zlé, občas v době války se postrádal humor na frontách a Ráďa se stal takovým jednotkovým komikem, ale i přes jeho upovídanost ho všichni měli rádi. A vlastně Ráďa, byl ten kdo začal Petrovi na frontě říkat Hopsal, ale Petr se nikdy nedověděl proč, jedinou jeho útěchou bylo, že se to jednoho dne prý dozví, ale co přezdívka jako přezdívka mohl skončit aj hůř. Radim a Petr se docela rychle spřátelili a vyváděli samé problémy, teda Radim dělal problémy, Petr to jen většinou za něj odnášel ať to bylo po čištění bot až k loupání brambor, ale i tak k němu Petr nikdy nepřestal vzhlížet, možná to bylo, že v něm viděl své bratry, nebo chtěl zapomenout na to co se děje doma? Zprávy o tom, že nepřátelská jednotka překročila hranice se na frontě šířila rychle, na vojáky upadal strach o domov, o lásky a o své nejbližší.


Na poli bylo cítit strach, krev a zápach mrtvých těl, všude díry po minách, všudy kusy těl. Strach vojáků, křik z bolestí, každou vteřinou někdo mohl umřít, každou vteřinou mě mohl někdo zabít. "No tak vzpamatuj se!" křičel sám v myšlenkách na sebe Petr "No tak! Seber se!, strach který Petra sužoval mu nedovolil se hnout s místa, najednou rána jako hrom , křik zasažených vojáků se řinul 9okolím, nešlo poznat zda to byl křik našich vojáků, ale pokud ano památku jim. Petr nechtěl umřít, bál se smrti, poprvé si uvědomil jaké šance měl, v očích mu běžel jeho život, ale nehodlal zemřít tady jako něčí krysa. V dáli viděl jak Radim leží na zemi, to snad ne Radim?! Ze strachu ztráty kamaráda se Petr odhodlal, odhodil pojistku z granátu a hodil ji za sebe, jen co se ozvala rána rozutekl se směrem k bezvládnému tělu. Další rána, ale ta nebyla tentokrát od Petra, kousek od něj bouchla mina, tlak miny Petra odhodil několik stop stranou a ten tupým nárazem skončil v dalším příkopu. Naštěstí nebyl blízko té miny, ale jelikož se aktivovala, znamenalo to, že další z jeho přátel už se nevrátí domů. V hlavě mu nehorázně hučelo, z uší se mu řinula krev, obával se, že mu praskl bubínek, ale to teď nevnímal, měl možnost dostat se k tělu. Plazil se jak nejlépe to v terénu šlo, další rána, řev těch co to schytali tentokrát. "Musíš, dělej, musíš!" křičel z hrdla, dokázal to, byl u něho, ale to co viděl, nešlo popsat. Z usměvavého Radima, který pokaždé měl úsměch od ucha k ucha, úsměv navždy zmizel, v očích byl pouze strach, měl popálenou levou tvář a roztrhlé kusy masa z něho opadávali. Když ho Petr chtěl odtáhnout, kůže mu zůstala v rukou, místo kůže zůstala jen rudá tkáň, ze které se řinula krev. "P-prosím, zab-ij mě!" přes veškerý hluk, ta tichá slova slyšel, nemohl, nechtěl, ale zároveň vidět jak se tělo rozpadá, odepl sponu na jeho zbrani, zavřel oči, a i když všude šlo slyšet výstřely zbraní a děl, ta rána kterou on zpustil mu v uších zněla nejhlasitěji. "Omlouvám se…" strhl psí známku z toho co ještě zbylo a na bezvládné tělo upadaly kapky slz, které stékaly po tváři chlapce, který se právě stal mužem.

Pouto

5. dubna 2014 v 18:28 | Fai |  Povídky
Tak vám přináším povídku, kterou sem momentálně načala. Pokud sou tam nesmyslné věty omlouvám se, protože to píšu během povídání na TS :D

Budu vám vyprávět jeden příběh, který je inspirován skutečným příběhem. Příběhem o přátelství, lásce, bolesti, ale i zradě. Naše vyprávění nás zanese do období války, kde si nikdo nemohl být jist, komu by mohl trochu věřit. Zrada a pomluvy, které se šířily i od těch, od kterých byste to nejméně čekali.
Našim hrdinou se stává Petr, který je pro své okolí znán jako člověk, který drží svá slova a pomůže těm, kteří to potřebují. Bohužel i Petr je jen obyčejný chlapec, kterého čeká vojna. Nebojí se toho, že by se nevrátil, bojí se pouze, že ztratí ty, které miluje a především ztráty Nikol.
Nikol byla Petrova tajná láska, a sice spolu měli silné pouto přátelství, ale Nikol říkávala, že nechce chlapce, kterého čeká vojna. Petr se ji ani nedivil, pocit ztráty milované osoby on sám dobře znal, stejně jako jeho i jeho bratry čekala krutá vojna, ale bohužel je potkala i smrt. Proto se rozhodl své city ji skrývat, i když ji to po kouskách naznačoval, ona to nikdy neviděla. Zklamán v lásce, ale rád za přátelství aspoň to měl, rozhodl se, že den před svým odjezdem si s ní promluví, ale ona měla svých starostí dost, tak ji nechal v doufaje, že se s ním přijde rozloučit v den odjezdu.
Urostlý mladík ve vojenské uniformě byl vždycky středem pozornosti mladých slečen, které mávaly na vlak, i když někdy ani nikoho neznali. Petr se přidal ke svým přátelům, které čekal stejný osud vojny jako jeho, ale Nikol nikde. I v tom hustém davu tam pod ním by ji poznal, ty husté černé vlnité vlasy, překrásně ladná chůze a pleť, která zářila svoji čistotou, odolat těm rtům při sebemenší šanci je políbit, jen při tom pomyšlení by to byl hřích. Z jeho myšlenek ho odvrátil hvizd píšťaly, která oznámila odjezd vlaku, viděl matky jak se naposledy loučí se svými syny, jak mladé dívky líbají své hochy a jak jejich otcové na ně pyšně hledí. Vlak vyrazil a pára se zvedala do oblak, hlasy obecenstva upadaly v dáli a Petr se zklamáním se oddálil od okna vagónu a přidal se ke svým přátelům v jednom kupé, kde už se míhaly různá slova a alkohol. Petr si tiše usedl do kouta a skrýval bolest svého srdce, ale i přes to ji miloval, válka pro něho znamenala pouze malou překážku v jeho lásce, kterou pociťoval. I v malé naději doufal, že jednou ji svá slova dokáže říci do očí.